Pavel Bek

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH: 

po zjištění diagnózy dětské mozkové obrny byl  v roce 1973, ve 3 letech, umístěn matkou do ÚSP. Tam byl od 3 do 17 let ** 1987 - 1989 = pobyt doma a čekání na místo v ústavu pro dospělé ** 1989 - 2005 = ÚSP Hořice v Podkrkonoší ** 1995 slyšel Pavla Klempíře mluvit v Českém rozhlase o Tangu a jeho činnosti a  z kanceláře sester ho kontaktoval ** od 1996 = již realizuje  kulturní programy projektu ONE WORLD - JEDEN SVĚT ** od 1999 = hlavní manažer sbÍrky hraček ve prospěch dětí s různými handicapy  s ČRo ** 2000 = realizuje s Tangem benefiční koncert slavných Boney M  ** 2003 = stává se společníkem TANGA. doposud pracoval ze svého pokoje v ÚSP ** 2005 = poprvé v životě se osamostatňuje a díky TANGU  získává bezbariérový byt v H.Brodě, který se stává i sídlem Tanga. ** 2007 =  s Tangem získává cenu „Zlatá jeřabina“ za nejlepší akci Kraje Vysočina - z veřejného hlasování, nikoliv volbou úředníků či politiků ** 2009 = se s Tangem stává držitelem a v Itálii přebírá celosvětovou prestižní hlavní cenu, „THE OTHERS CHAMPIONS“, ze nejlepší projekt svého druhu na světě ** 1997 - 2009 = díky ONE WORLD - JEDEN SVĚT  a Tangu navštíví země - SWE, DEN, NOR, GER, CRO, ESP, FRA, SWITZ,  ITA, SVK ** stejně jako tisíců ostatních se ani jeho nikdy nikdo neptal, co by chtěl v životě dělat, nikdy nikdo mu nedal šanci chodit do normální školy a už vůbec ne pokračovat ve vzdělání ** v ÚSP slyšel z vysílání ČRo mluvit Pavla Klempíře o Tangu a jeho činnosti - měl odvahu změnit si život, žít a dávat šanci i ostatním ** je společníkem společnosti, která přinesla pomoc již téměř 40 tisícům různě znevýhodněných dětí, doslova nastartovala do života 53 konkrétních ZP lidí a mnoha a mnoha dalším neznámým *** je manažerem nejlepšího projektu na světě 2010 = je, jako společník Tanga, provozovatelem areálu Azuro168 v Lesním Hlubokém, pro který zajisťuje a připravuje programy a organizačně jeho chod ***  od roku 2012 do 2015 společně s Pavlem Klempířem a kolegy z Tanga  převzali  v Národním Divadle v Praze za svoji činnost opakovaně Cenu Ď. 

CO ŘÍKÁ:

    „Mé první zaměstnání mi poskytla až parta sportovců Kolem Pavla Klempíře. Při prvním kontaktu, kdy jsem seděl zavřený v mém pokoji v ústavu v Hořicích v Podkrkonoší  a slyšel jsem ho mluvit z rádia - v roce 1995 - by mě ani ve snu nenapadlo, jak  moc rozdílné tváře může můj život mít, natož abych jen  tušil, že se budu osobně znát a spolupracovat se všemi možnými hvězdami české, slovenské i mezinárodní hudební scény nebo že bych si byť jen v koutku duše uměl představit, že bych se někdy mohl podívat do Švédska, Dánska, Norska, Španělska, Itálie, Francie, Švýcarska, Německa...nebo bych mohl dokonce něco vyhrát, být v něčem nejlepší, úspěšný, užitečný a mít svůj život. 

    Každý jeden člověk,

který se na mnou připraveném programu a akcích, at je to na náměstích nebo v sálech dobře baví a díky němu a umělcům pochopí, o čem ty "bariéry" vlastně jsou, že my a nám podobní lidé jsme v pohodě, jen potřebujeme dostat příležitost, je pro mě a vlastně nás všechny, tím největším ziskem a odměnou.  Respekt okolí je pro mě víc, než jeho lítost a pohnuté pohledy. Tango,  Daruj hračku, ONE WORLD- JEDEN SVĚT a další projekty, jako jsou Pohádkové postavičky, Dvanáct měsíčků atd. jsou  pro mě šancí si tento respekt získat, pracovat a dokázat, že handicap není nic, co by  pro člověka mělo znamenat konečnou.

    Stupidita - prostoduchost - nepokora.

Denně se, bohužel, přesvědčujeme, jak potřebná naše práce stále je. Z chování a hlouposti, někdy až tuposti, neserioznosti, úplně chybějící schopnosti empatie, sociálního cítění, rozhledu a vnímání věcí v souvislostech mi při některých jednáních - a co nejhorší, tak i s politiky, vysokými a i na místních úrovních, mám někdy dojem, že začít normálně chodit by pro mě bylo snad jednodušší.

   Když jsem žil v ústavu,

tak mě nikdy ani jen koutkem myšlenky nenapadlo, že se podívám do Národního divadla v Praze, natož pak že budu stát na jeho jevišti, přebírat cenu za to, co a na jaké úrovni dělám pro ostatní lidi a doslova až po strop zaplněné hlediště nám bude ve stoje tleskat a vzdávat hold! To jsou chvíle, na které se nedá zapomenout a teprve tam jsem si uvědomil, jaký kus cesty jsem vlastně ušel od té chvíle, co jsem sebral odvahu a zatelefonoval ze sesterny v ústavu velkému Pavlovi a dostal prostě jenom šanci něco dělat. Ten zbytek jsem si musel vybojovat sám, ale dostal šanci, kterou bych za normálních podmínek v ústavu nikdy nedostal. Ani nechci domyslet, jak bych bez ní dnes žil a jak bych vypadal. Ten nejdůležitější zlom v životě pro mě byl jen dostat šanci.

   Těžko kdo pochopí,

jaký máme s holkama a klukama pocit, když totéž, co jsem dostal já, poskytneme dalšímu člověku, který je v obdobné situaci.“